Domácí vzdělávání v České republice nemá zatím příliš dlouhou tradici. Je uzákoněno teprve od roku 2005. To, že dítě je vzděláváno doma, nebo v rámci nějaké komunity ovšem neznamená, že se může vzdělávat, jak chce. Domácí učitel musí akceptovat školící programy a dítě musí mít svou kmenovou školu, kde dochází jednou za půl roku na přezkoušení, zda si osvojilo požadované vědomosti.

Co u nás naopak není z právního hlediska akceptováno je takzvaný unschooling, který se na první pohled tváří jako domácí vzdělávání, ale jeho podstatou je to, že dítě si samo určuje, kdy se chce učit a co se chce učit, v tradičním domácím vzdělávání učení určuje učitel, který akceptuje požadované metodiky kmenové školy. Unscholing je celkem kontroverzní metoda. Jeho propagátorkou jen například modelka a aktivistka Helena Houdová, která tuto metodu uplatňuje u vlastních dětí.

Mnozí je odsuzují

Domácí vzdělávání mnozí lidé odsuzují. Ale je celá řada důvodů, proč je tato forma pro určité děti vhodná. Například pokud dítě trpí nějakými specifickými poruchami učení, vyžaduje opravdu individuální péči. V tomto ohledu je domácí škola mnohem vhodnější, za předpokladu, že domácí učitel, obvykle maminka, sama podobnými poruchami netrpěla. Je vhodné výuku pak konzultovat přímo v rámci pedagogicko-psychologické poradny. Nebo pokud dítě aktivně sportuje, je také vhodnější domácí forma výuky, stejně tak, pokud rodiče často cestují a dítě by muselo navštěvovat každou chvíli jinou školu, což je velmi stresující.

Samozřejmě školu navštěvujeme také ze socializačních důvodů. Určíme se sociálním dovednostem tím, že se každý den stýkáme s učiteli a vrstevníky. Toto je samozřejmě nenahraditelné a je třeba to kompenzovat nějakým jiným způsobem. Děti by měli mít množství volnočasových aktivit v kolektivu, díky kterým by kompenzovaly tento deficit.